slovo k výstavě Divadlo Pardubice 2012
K výstavě „O divadle a o jiném II“
Pardubice, duben 2012
Dámy a pánové, vážení hosté!
Dávno, dávno již tomu, kdy jsem naposledy … ponechme citát z Boženy Němcové nedokončený.
Je prostě velmi vzdálený čas, kdy jsem byla nepatrnou součástí tohoto divadla jako propagační výtvarnice. O divadle jako takovém bylo již mnoho řečeno od lidí povolanějších, než je moje maličkost. Teď se vyjadřuji pouze sama za sebe.
Malé přirovnání: vidím-li marionetu, vnímám ji i jako živou bytost, ač je to jen malá vyřezávaná figurka. A divadlo – se svou nádhernou architekturou, tajemnými zákoutími, vůněmi a vším svým rozmanitým děním – to je vlastně živoucí bytost. Z mé práce tedy vyplývalo,že jsem ve ztichlém a někdy již hodně potemnělém divadle pobývala dlouhé hodiny.Tu a tam prošel člověk od divadla, z prázdného prostoru doléhaly tichounké zvuky - možná fantom, přízraky či divadelní skřítci. Je nás asi víc, kdo jejich přítomnost tuší. Budova bez lidí žije svým vlastním životem. Ale stopy lidí, kteří tudy tím dlouhým časem prošli, tu někde zůstávají.
Z pohledu takříkajíc architektonického je budova divadla vlastně dvěma prostory, zády k sobě posazenými, propojenými jevištěm a všelikými dveřmi a průchody. Máte-li patřičné pracovní zařazení, dost se napobíháte tu i tam. Byl-li čas a příležitost, sledovala jsem, jak vzniká představení - první herecké zkoušky na jevišti, pak zkoušky technické - dekorace, světla, zvuk, rekvizity, kostýmy, v neposlední řadě i muzika. A pak hlavní zkoušky, generálky a nakonec zázrak hotové komedie.
Jindy jsem postála na prázdném jevišti před temným prostorem hlediště bez diváků. To by mi šlo. Před plným hledištěm bych bez zaškobrtnutí neudělala ani tři kroky, natož něco mluvit nebo předvádět!
Dodnes mám divadelní sny: chce se v nich po mě něco nenáročného typu „paní, nesu vám psaní“ a já z toho v tom snu skoro šílím. Ve snech stále také něco nestíhám, ať je to nenapsaná cedule či příprava podkladů k tisku.
V divadle stačí projít vrátnicí a už vás TO má – TO nepostižitelné a přesto hmatatelné. Je to tu stále a po čase nastala opět touha se z toho „vymalovat“. Vznikla již tak druhá výstava „O divadle a o jiném-trochu jinak“, Doufám, že mi bude rozuměno.
Marta Benešová-Břehová
